Antonín Švehla

Antonín Švehla (1873 – 1933) se narodil ve vsi Hostivař (dnes součást hlavního města Prahy) do selské rodiny Antonína a Marie Švehlových. Vyučil se mlynářem. Díky otci se z mladého Antonína Švehly později stal řádný hospodář a organizátor.

V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. Politicky se začal angažovat v devadesátých letech 19. století. V roce 1902 organizoval řepařský boj proti cukrovarnickému kartelu, který vyústil v založení Ústředí jednoty řepařů. Od tohoto roku se stal také místopředsedou Sdružení českých zemědělců a v roce 1906 spoluzakládal časopis Venkov. V letech 1908 až 1913 působil jako poslanec českého zemského sněmu. Od roku 1909 byl v Agrární straně předsedou výkonného výboru. Za 1. světové války byl jedním z vůdčích představitelů domácího odboje. Účastnil se činnosti Českého svazu, od roku 1917 byl v popředí Maffie a od července 1918 stál v čele Národního výboru, který byl orgánem domácího protirakouského odboje.

28. října 1918 se podílel na vyhlášení samostatného státu a stal se tak jedním z pěti mužů 28. října. Dalšími muži 28. října a zakladateli Československého státu byli jeho druzi z vedení Národního výboru, a sice kromě Antonína Švehly Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup. Tito vedoucí představitelé Národního výboru vydali večer onen den 28. října 1918 první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého a poté bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru "Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem…"

Od 1918 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1918 až 1920 byl ministrem vnitra a podílel se výrazně na vzniku a podobě československé ústavy schválené roku 1920. V roce 1919 se stal předsedou Agrární strany a snažil se, aby její politika byla přijatelnou jak pro velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. Švehla se také podílel na vytvoření a následném fungování tzv. Pětky, mimoústavního orgánu koordinujícího činnost hlavních českých tzv. státotvorných politických stran. Od roku 1922 byl předsedou celkem tří československých vlád, a to v obdobích 7. října 1922 – 9. prosince 1925 (1. Švehlova vláda), 9. prosince 1925 – 18. března 1926 (2. Švehlova vláda) a 12. října 1926 – 1. února 1929 (tzv. Panská koalice). Roku 1927 odmítl kandidovat na funkci prezidenta a podpořil kandidaturu Tomáše Garrigue Masaryka. V roce 1929 se z důvodu svého zdravotního stavu, s nímž měl dlouhodobé komplikace, stáhl z aktivního politického života. Přesto však nadále zůstal předsedou Agrární strany až do své smrti v roce 1933. Poté byla předsednická funkce obnovena až v roce 1935, kdy byl do čela republikánů postaven Rudolf Beran.

Antonín Švehla stál mj. u zrodu Národního zemědělského muzea, Domu zemědělské osvěty – Malozemědělského ústavu (dnešní ÚZEI), Agrární banky, Mezinárodního agrárního hnutí – Agrární zelené internacionály. Podporoval také zemědělské družstevnictví, kde spolupracoval s Ladislavem Karlem Feierabendem, vrchním ředitelem Kooperativy (obchodního ústředí hospodářských družstev při agrární straně).

Antonín Švehla a pozemková reforma a pozvednutí zemědělského lidu

Řepařský boj a události s tím spojené doslova pomohly Antonínu Švehlovi dostat se do širšího povědomí. Cukrovarské kartely totiž ovlivňovaly výkup řepy od rolnických pěstitelů. Obchod byl nastaven čistě ve prospěch mocných kartelů. Doslova se dá mluvit o tom, že pěstitel řepy byl vydán na milost "svému" cukrovaru. Jednalo se skutečně o diktát a pěstitelé cukrové řepy byli doslova utlačováni v zásadě i na svých právech. Staročeši i Mladočeši chránili zástupce kartelů. Teprve agrární strana se odhodlala ke snaze o nápravu věci. V roce 1902 byla založena nová stavovská organizace, Ústřední jednota řepařů. Hlavními body nové organizace byl boj proti tzv. rajonům a snaha vyjednat utvoření jednotné spravedlivé ceny pro všechny pěstitele. Švehla se stal srdcem této Jednoty. Po mohutném sjezdu řepařů na Žofíně v Praze 3. března 1903 se začal venkov bouřit proti vládní netečnosti. Jednalo se skutečně o existenční boj o základní podnikatelské svobody zemědělce. Tento boj právě řídil Švehla a vyvrcholil částečnou stávkou pěstitelů řepy, která byla završena úspěchem. Bylo totiž docíleno stanovení cen za řepu, uznána rovnost všech řepařů a stejné ceny pro všechny pro zemědělský rok. Antonínu Švehlovi se podařilo dosáhnout toho, že zpracovatelé cukrovky uznali Ústřední jednotu řepařů za orgán zprostředkovávající prodej cukrovky od pěstitelů.

Byli to také řepařící zemědělci, kteří hmotně přispěli roku 1906 na založení deníku agrární strany Venkov jako výraz poděkování za podporu ve svém boji proti cukrovarským kartelům.

Po roce 1907 se ještě více v činnosti agrární strany začala prosazovat Švehlova idea agrární strany jako masové. Švehla tím také získal malozemědělce, kteří původně volili spíše sociální demokraty. To potom vyvrcholilo v tzv. Pozemkové reformě za První republiky Československé.

Zde je třeba zmínit Švehlovu politiku těchto prvních let ČSR, kdy se angažuje v otázce řešení pozemkové reformy. Hlavním důvodem bylo uklidnit situaci na venkově, kdy v březnu 1919 nastolením vlády sovětů v sousedním Maďarsku spatřovala československá vláda ohrožení stability země. Nastolením otázky pozemkové reformy se úspěšně podařilo potlačit radikalizaci. Švehla zde prokázal vysoký státnický um, kdy přesvědčil konzervativní křídlo své strany a zároveň koaliční partnery, aby pozemkovou reformu přijali za svůj plán. Agrární strana na rozdíl od sociální demokracie požadovala spravedlivou náhradu a nástroje reformy nastavovala pro přímý prodej soukromým zemědělcům.

Pozemková reforma spočívala ve vyvlastnění či zestátnění či znárodnění (řečí zákona záborem) a následném přerozdělení pozemků, zejména zemědělských a lesních. V Československu započala v dubnu 1919 záborovým zákonem zestátňujícím zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkovou nad 250 ha), za náhradu pohybující se mezi jednou třetinou až polovinou reálné ceny a kterou platili noví vlastníci půdy. Reálně započala prvními příděly až v roce 1921. Za první republiky bylo do záboru vzato 40.202 km2 půdy (4 milióny hektarů). 27.400 km2 bylo nezemědělské půdy, z nichž vedle luk z velké většiny tvořily lesy, 12.800 km2 bylo půdy zemědělské. Přiděleno ovšem 18.000 km2 (vč. státu). V letech 1945/1947 zestátněno 24.000 km2, 157.000 uchazečů o půdu získalo 937.000 ha (9.370 km2).

V Československu se pozemková reforma vyznačovala umožněním přístupu ke zdroji obživy a práci dříve utlačovaných občanů české a slovenské národnosti a s tím souvisejícím posílením pozic v politickém životě, zmenšením nadměrné kumulace držav půdy některých občanů, k němuž došlo za dob monarchie. Proto statisticky většina zabraného zemědělského majetku se týkala majitelů německé a maďarské národnosti a množství přidělené půdy bylo u Němců a Maďarů menší než jejich počet v jednotlivých regionech. Ze statistických údajů nelze usuzovat, že by se nějakému národu děla křivda.

Předválečná část reformy byla fakticky ukončena rokem 1936, kdy se v letech 1935-36 jen podepisovaly generální dohody (kterými byla celá reforma realizována) ponechávající každému majiteli doposud nepřidělenou a nepropuštěnou půdu na dalších 20-30 let. Nejintenzivněji reforma probíhala mezi lety 1923-26. Pomyslným a faktickým vrcholem bylo období voleb do sněmovny 15. listopadu 1925, kdy se stala jedním z hlavních předvolebních témat a byla úspěšně využita agrární stranou k získání voličů. Prakticky ukončena byla ještě před velkou hospodářskou krizí (1929). Mezi lety 1930-36 bylo přiděleno novým majitelům 227.088 ha (13% z celkem přidělené) přičemž jen 42 784 hektarů zemědělské půdy (5% z celkové zemědělské přidělené).

Na podkladě §25 zákona o přídělu ze dne 30. ledna 1920 byly jako první v pořadí ze záboru hospodářských objektů někdejších velkostatků vyčleňovány tzv. zbytkové statky. Zbytkový statek, vyvlastněný dvůr, měl mít tolik půdy, aby budovy a ostatní inventář pro výrobu nebyly ve větším měřítku hospodářsky znehodnoceny. Podle přídělového zákona se jejich nabyvateli měli stát odborní hospodářští jednotlivci, kteří byli zvláště způsobilými k vedení větších zemědělských podniků. V důsledku přidělování zbytkových statků mezi příznivce a potenciální voliče především agrární strany došlo i k proměně národnostního složení v oblastech obývaných obyvatelstvem hlásícím se k německé národnosti. Německý velkostatkový majetek po provedení reformy ztratil 42% rozlohy a obyvatelstvo německé národnosti to pociťovalo jako křivdu.

Kromě pozemkové reformy Antonín Švehla podporoval vznik profesních sdružení, hájil zájmy prvovýrobců proti zpracovatelskému průmyslu a těsně po válce za potravinové krize se Švehla spolu s dalšími zasloužil o dodávky do měst. Za první republiky aktivně podporoval vydávání a schválení zákonů o sociálním pojištění a podpoře podnikání na venkově.

Po 2. světové válce (1945–1948) se objevil zájem změnit výsledky reformy a tím smazat zásluhy již nepovolené agrární strany. V roce 1945 dekrety vydané tehdejším prezidentem republiky Edvardem Benešem konfiskovaly majetky Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel a kterými se uskutečnilo osidlování pohraničí po vysídlení.

Zákon č. 142/1947 Sb. o revizi prvorepublikové pozemkové reformy byl Národním shromážděním schválen dne 11. července 1947. Tato pozemková reforma, kterou měli v rukou již komunisté, deformovala původní Švehlovu pozemkovou reformu a její ideu zničila. Dokonáno bylo 21. března 1948, kdy byl přijat zákon o nové pozemkové reformě - zestátnění půdy pro zemědělskou výrobu nad 50 ha. Zákon také umožnil zestátnit téměř veškerou půdu (možnost ponechat jen 1 ha) majiteli, který na ni nepracuje ("spekulační půda") a majiteli, jež je právnická osoba (s výjimkami jako je zemědělské družstvo).